Rozjímání nad slovem života Římanům 8,1-2

„Proto není již žádného odsouzení těm, kteří jsou v Kristu Ježíši, nechodícím podle těla, ale podle Ducha. Neboť zákon Ducha života v Kristu Ježíši, vysvobodil mne od zákona hříchu a smrti“.

Tyto verše Písma z listu Římanům navazují na předcházející. V nich apoštol volá: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ V 8. kapitole je řečeno, že vysvobozeni jsou ti, kdo jsou v Kristu Ježíši. Zákon Ducha života v Kristu Ježíši osvobozuje od zákona hříchu a smrti. Proces našeho vysvobození se v každé nové situaci znovu a znovu uskutečňuje jedině v Kristu Ježíši.

Zákon hříchu je mašinérie, proti které jsme vlastními silami bezmocní. Zákon Ducha života působí u těch, „kdo se nechávají vést Božím Duchem, a ne tělem“ (Ř 8,1).

Kdo uvěřil v Krista, začal svou myslí sloužit zákonu Božímu. Dědičný hřích, ložisko zla v nás, ale působí vnitřní rozpor. I když chceme dobro, konáme zlo. Proč? Pro neočištěnost svého svědomí a proto, že nezůstáváme skrze poslušnost víry v aktivním spojení s Kristem. To je důvod, proč v nás a skrze nás nemůže působit zákon Ducha života. Automaticky však působí zákon hříchu. Člověk je přesvědčen, že když realizuje své dobro a prosazuje svou pravdu, že je to i vůle Boží! Tak tomu ale vždy není. Křesťan, aby konal vůli Boží, musí vírou vcházet do Kristovy smrti. Co to znamená? Za cenu, že se zříká i své dobré vůle i své pravdy, dává prostor Božímu Duchu. Pokud se křesťan nenaučí zříkat své vůle, tedy pokud to nenatrénuje ve vnitřní modlitbě, není schopen v různých situacích správně jednat. Je to podobné, jako by sportovec netrénoval, ale chtěl v zápase vítězit. Tak dopadneme, budeme-li místo vnitřní modlitby pouze teoretizovat nad Písmem svatým či nad výroky svatých.

Princip vzdávání se vlastní vůle je nutný nejen ve vztahu k Bohu, ale i v mezilidských vztazích. Dva lidé, třeba i manželé, nevytvoří jednotu, budou-li neústupně trvat každý na své pravdě a na svém dobru. Vždy je z toho malý či velký konflikt. Ani jeden, ani druhý nechce ustoupit v rámci společného dobra.

Pokud skrze aktivní víru a bdělost v momentu zkoušky a rozhodování vejdeme do jednoty s Kristem, působí zákon Ducha a vítězíme. Pokud zůstaneme v sobě a snažíme se jen svými silami, tak prohrajeme. Zde působí zákon hříchu a smrti.

Tyto dva protichůdné zákony, zákon Ducha a zákon hříchu, nemohou působit současně. Může působit vždy pouze jeden. Pokud je člověk v sobě – ve svém egu – pak působí zákon hříchu, ale zákon Ducha Božího nepůsobí. Pokud je však vírou v Kristu, působí zákon Ducha a zákon hříchu je nečinný.

My žijeme v čase. Fyzickou smrtí vcházíme do věčnosti. Apoštol nám připomíná: „Vykupujte čas!“ Jak ho máme vykupovat? Tak, že chodíme ve víře, tedy v Božím Duchu, a tím zůstáváme v Kristu. Kdo zůstává v sobě, tedy ve svém rozumu, ve své vůli a ve svých citech, je pod mocí zákona hříchu. Kdo je v Kristu Ježíši, pod mocí zákona hříchu není. Celé tajemství vítězného života je vcházet ve zkoušce vírou v Krista a zůstávat v Něm. Pokud ztratíš jednotu s Kristem, podlehneš zákonu hříchu a zhřešíš. Co máš dělat? Uvědom si svou ubohost a hned konej pokání. Jak? V duchu se postav pod Kristův kříž a vyznej svůj hřích. Vírou v moc Kristovy krve přijmi odpuštění. To je první krok. Tím ale ještě nejsi v Kristu Ježíši. Musíš se vírou sjednotit s Kristem ukřižovaným tak, že Mu vydáš svou vůli. Pak už působí zákon Ducha. V tu chvíli ani hřešit nemůžeš, protože jsi svou vůlí plně ztotožněn s Kristovou smrtí, kterou On přemohl moc hříchu i v tobě.

Tento poklad, kterým je Kristus v nás, máme v hliněných nádobách. Je proto třeba pokory, bdělosti a opatrnosti. Probíhá boj, „kdo stojí, hleď, abys nepadl“ (1Kor 10,12). Člověk padá, protože je klamán vlastní porušenou přirozeností, tedy tělem, démony i duchem světa. Proč ho klamou? Proto, aby ztratil spojení s Kristem. My ale naopak musíme stále sledovat poslední cíl, kterým je spása své vlastní duše. Neznáme den ani hodinu své smrti, proto musíme být stále připraveni, jak nás k tomu vybízí samotný Ježíš. Ze svých zklamání a proher nepropadejme beznaději, ale učme se životní moudrosti.

Například: Věřící žena má časté konflikty se sousedkou. Stále si dává předsevzetí, že už se s ní nebude hádat. Přijde ale úplně nová situace a zase prohraje. Nechce se hádat, má dobrou snahu, svou myslí slouží zákonu Božímu, svědomí jí říká, že hádat se je zlé. Nechce to, ale vždy své předsevzetí poruší. Proč? Protože tělem, tedy svým egem, slouží zákonu hříchu. První stupeň pokory je, že si alespoň přizná, že to tak je. To je první krok na cestě k osvobození. Co musí dělat dál? Na modlitbě musí probojovat vztah k sousedce a povýšit nad osobní hořkost vztah k Ježíši. Zde dostane světlo. Možná důvodem hněvu sousedky je dřívější křivda, které se vůči ní dopustila a kterou si před modlitbou vůbec neuvědomovala. Třeba ji svou pýchou a přehlížením provokovala. Takže musí vědět, že pro svou hříšnost trpí spravedlivě a že určitou pravdu sousedka má, i když ne ve všem. Musí si stanovit, že když ji bude sousedka s emocemi a nespravedlivě obviňovat, že kvůli Ježíši vypne obranný systém svého ega a trpělivě se nechá pokořovat. V této kritické chvíli se bude snažit uvědomovat si Ježíšovo utrpení. Bude zůstávat s Ním a v duchu myslet na Jeho ponížení a utrpení, které Mu zavdala i svými hříchy v minulosti. A k ponížení, které jí působí sousedka, se v tu chvíli bude stavět jako k spravedlivému očistci za své minulé hříchy. V duchu vidí, jak Ježíše bičovali, vrazili na hlavu trnovou korunu a přitom Mu plivali do tváře a zesměšňovali Ho. Kriticky si přitom uvědomuje, že Ježíš trpěl nevinně, ale ona ne. Trpí nyní za své minulé hříchy. Svou bolest a pokoření ale spojuje s Ježíšovou bolestí. Pak na slova sousedky nebude reagovat obranným způsobem, ani sebelítostí či nenávistí a pomstou. Pokud bude stát v jednotě s Kristem a zároveň v pokoře vůči sousedce, zvítězí a pomůže k vítězství i své sousedce a k navázání přátelských vztahů. Pak není pro ni těžké se omluvit. Tento princip je v duchu Kristova evangelia. Takto vyjít z konfliktu, to už je chození v Duchu Božím a je spojeno s vítězstvím nad zákonem hříchu.

Duch světa a liberální křesťanství odmítá vysvobození v Kristu. Hřích i Boží zákony popírá a rozpor mezi nimi odstraňuje tím, že hřích lživě nazve láskou, milosrdenstvím či tolerancí. A to je podvod. Staví se tím proti evangeliu i proti Duchu pravdy.

Konkrétní rady

Podmínky k chození v Duchu jsou:

1) osobní modlitba, minimum je jedna hodina denně. Desátek času je ale 2,5 hodiny. Spadá do něj kromě hodiny osobní modlitby i svatá hodina v rodinném kruhu od 20:00 do 21:00 a půl hodiny sedm modlitebních zastavení během dne.

2) Je třeba světit neděli, den Páně, kdy si připomínáme Kristovo vzkříšení a seslání Ducha svatého. Rovněž se tento den účastníme bratrského společenství (Sk 2,42).

3) Každý měsíc by měl být pro muže vyhrazen den kajícnosti. Zde by byla možnost k společné modlitbě i k osobnímu svědectví ze života víry. Rovněž by zde byl prostor k hlásání Božího slova s důrazem na pokání a také možnost ke svaté zpovědi. Toto je správná náplň biblického novoluní pro dnešní dobu i pro tzv. fatimské soboty.

Závěr:

Pamatuj, že bez pokání a modlitby i sebelepší rady svatých otců i zaslíbení Písma budou pro tebe neúčinné.