29.4.2020
Drazí řeholníci a řeholnice!
Vy jste pro Krista, Jeho evangelium, spásu své duše a spásu druhých, opustili svět. Zvolili jste Bohu zasvěcený život v následování Krista. Rozhodli jste se realizovat Jeho slova obsažená v evangeliu, především výzvu: „Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ Vaše první láska k Ježíšovi vás vedla k radikálnímu kroku. Zřekli jste se fyzického otcovství a mateřství, abyste přijali duchovní. Ježíš říká: Ten je můj bratr, má sestra a má matka, kdo nejenže slyší má slova, ale kdo je i realizuje. Rozhodli jste se k evangelijní radikálnosti. S apoštolem můžete vyznat: „Jsme blázny pro Krista.“ „Život je mi Kristus a smrt je mi ziskem.“ „Nežiji už já, žije ve mně Kristus.“
S bolestným úsměvem si kriticky, sám jako mnich, kladu podstatné otázky: Kde je v mém všedním životě Ježíš? Co je konkrétně dnes mým křížem? Co je Boží vůlí v situacích tohoto dne? Je opravdu Ježíš na prvním místě v mém myšlení a v mém srdci? Anebo se stále točím jako v začarovaném kruhu kolem svého ega? Naše porušená přirozenost uniká od podstaty a od ducha evangelia. Vidím to kriticky a velmi bolestně i u Bohu zasvěcených osob. Mniši mají být solí, mají být kvasem a světlem. Jsou jím dnes opravdu? Anebo o mnohých platí Kristovo slovo: „Protože nejsi studený ani horký, vyplivnu tě ze svých úst“?
Bohu díky, že jsou ale i takoví, kteří žízní, hledají a snaží se umírat svému egu, starému člověku v nás. Mohou pak říct spolu s apoštolem: „Stále jsme vydáváni do Kristovy smrti.“ (2Kor 4,10)
Kde má nastat duchovní probuzení katolické i pravoslavné církve v této apokalyptické době? Hereze a amorálnost už ničí i samotnou cestu spásy. Kdo má začít dělat pokání, ne-li osoby Bohu zasvěcené? Kde nejprve? V modlitbě. Kéž se kláštery stanou vpravdě domy modlitby!
Co se týče biskupů a kardinálů, těžko od nich můžeme čekat radikální reformu. Kdo z nich dnes může s apoštolem zvolat: „Následujte mě jako já Krista!“?
K tomu, aby obnovu začali kněží, by potřebovali podmínky. Jaké? Aby každý týden alespoň jeden a půl dne byli v bratrském společenství a věnovali se modlitbě a Božímu slovu (Sk 2,42).
Obnovu ducha skrze modlitbu by ale měly začít jako první řeholní osoby.
Je tragédií a vrcholem slepoty, že některé kláštery chtějí pravdivou duchovnost evangelia takzvaně oživovat jogínskými či zenovými metodami bytostně spojenými s pohanským buddhismem či hinduismem. Je to falešné duchovno a falešná cesta. Jejich meditace nedisponují k pravdě, ani přirozené ani spasitelné, a přesto jim denně věnují několik hodin. Jejich cesta a jejich sjednocení je v konečném důsledku jednotou s andělem světla, tedy ďáblem. Naše sjednocení v modlitbě je v konečném důsledku jednotou s Kristem, naším Bohem a Spasitelem.
Už starý filosof říká: „Poznej sám sebe“. V nás je kořen hříchu, ložisko zla. Ignorace této reality vede k falešnému poznání sebe. Pravdivé poznání vede k pokání. Bez pravdivého pokání neexistuje duchovní život, neexistuje vnitřní jednota s Ježíšem! „Kdo nemá Ducha Kristova, není Jeho.“ (Ř 8,9)
Mnoho mám na srdci, co bych vám chtěl předat, ale nyní jen to, co vidím jako aktuální. Stručně bych se s vámi chtěl podělit se zkušeností s vnitřní modlitbou. Aplikuji ji denně už půl století, takže k vám mluví ne náboženský teoretik, ale praktik. S touto modlitbou nemám zkušenost jen já sám, mají ji už i mnozí řeholníci a řeholnice.
Ježíš řekl: „Nemohli jste aspoň hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se.“ Ježíš neříká pouze „modlete se“, ale říká i „bděte!“. Máme zůstávat v Boží přítomnosti a v Božím slově.
Někteří z vás prožili nejen osobní obrácení, ale i přijetí Ducha svatého v plnosti neboli křest Duchem svatým, spojený s modlitbou v jazycích. Je užitečné využít tento dar modlitby. Písmo říká, že Duch svatý se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit. Apoštol dále říká, že se máme modlit nejen v jazycích, ale i myslí (1Kor 14,14-15). Ve vnitřní modlitbě prožíváme očistu, osvícení a jednotu s Ježíšem. Ta pak proniká náš život. Jde tu o proces, o duchovní růst.
K nejzákladnějším pravdám patří realita našeho hříchu, Kristova smrt na kříži a odpuštění hříchů. Další realitou, s kterou musíme počítat, je smrt, Boží soud a věčnost. Pokud nás tyto pravdy proniknou, budeme vnímat Boží slovo a rozlišovat falešné duchovní proudy od pravých.
Při modlitbě je třeba zachovávat modlitební polohy. Klečíme nebo stojíme, máme ruce vztažené, rozpažené či sepnuté. Jde o boj s naší fyzickou leností a roztržitostí, proto nejtěžší je začátek, průlom do Boží přítomnosti. Teprve pak následuje ztišení.
Prvních 15 minut:
Hned zpočátku si uvědomím:
1) realitu smrti Čeká mě nenávratný přechod z času do věčnosti. Ježíš vybízí: „Buďte připraveni, protože smrt přijde jako zloděj, v den a hodinu, kdy to nejméně tušíte.“
2) Realitou je i Boží soud. Ježíš říká: „Z každého prázdného slova budete souzeni,“ ano, i z každé zlé myšlenky, z každého hříšného pocitu, s kterým jsme se vědomě sjednotili a v něm zůstávali.
3) Realitou je ale i odpuštění hříchů: „Jestliže sami sebe soudíme, nebudeme už souzeni.“ (1Kor 11,31) A dále: „Jestliže chodíme ve světle, krev Kristova nás očišťuje od každého hříchu.“ (1J 1,7)
Po připomenutí si těchto pravd se snažím si je osobně uvědomovat a zůstávat v nich. Velmi k tomu pomáhá modlitba v Duchu – v jazycích. Duch svatý se za nás přimlouvá vzdechy nevyslovitelnými (Ř 8,26). Cílem je prožít tuto čtvrthodinu tak, jako by byla poslední v mém životě. Abych si uvědomil svůj hřích a hříšnost konkrétně, zopakuji si: „Jsem svévolník, jsem hedonista, jsem sudič“ a promítnu si, co tato slova obsahují. Svévolník – zapomíná na Boha a rozhoduje se bez Něho. Hedonista – je nezřízený a vybíravý v jídle a pití, líný, podléhá různým závislostem, na penězích, na internetu… Sudič – soudí myšlenkou a slovem i to, zač nenese zodpovědnost a při tom se povyšuje nad druhé. Když přijde malé utrpení, automaticky hází vinu na svého bližního a na Boha. To je systém starého člověka, infekce dědičného hříchu v nás. Nemluvím zde o těžkých hříších.
V této modlitbě dávám sám sebe do Božího světla. Pak si uvědomuji, že Ježíš, Boží Syn, zemřel za všechny mé hříchy. Hlavně prožívám moment, kdy dávám svůj hřích Ježíši. Nyní věřím, že v tuto chvíli mě Kristova krev očišťuje od každého hříchu. Písmo říká: „od každého“. Položím si otázku: Věříš tomu? Teď cele věřím! Aspoň jednu minutu zůstávám ve spasitelné víře. Toto je dokonalá lítost – úplně se ve světle před Bohem otevřít a plně, bez výhrady, přijmout Boží milosrdenství konkrétním úkonem pokory a víry. Příkladem je lotr na kříži. On přiznal hřích slovy: „zhřešili jsme“. Pak se s vírou obrátil na Ježíše a slyšel Jeho zaslíbení: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Tedy bez očistce; ten prožil ještě v několika minutách v bolestném umírání na kříži.
Po čtvrt hodině modlitby následuje 5 minut přestávka. Mohu si zapsat zkušenost, světlo, které jsem dostal v modlitbě, anebo si číst Písmo.
Druhých 15 minut:
V prvních 15 minutách jsem dal pod moc Kristovy krve své hříchy. V těchto druhých 15 minutách dávám Ježíši ukřižovanému kořen hříchu – dědičný hřích neboli starého člověka v nás. Jednotu s Ježíšem prožívám skrze Boží slovo Ř 6,6: „Víme, že náš starý člověk byl spolu s Kristem ukřižován.“
Tuto pravdu si rozdělím na 3 části:
1) minulost: byl „Víme, že náš starý člověk byl s Kristem ukřižován.“ Ježíš nebyl na Golgotě ukřižován sám, vzal na kříž všechny hříchy světa i kořen hříchu, naše ego – starého člověka. To se stalo v minulosti – starý člověk byl ukřižován!
2) přítomnost: je Prožívám, že starý člověk nejen v minulosti byl, ale i nyní, v přítomnosti, je ukřižovaný. Kde? Ve mně, jak svědčí apoštol: „Spolu s Kristem jsem ukřižován, nežiji již já…“ (Gal 2,20) Zůstávám doslova po sekundách vírou v této pravdě a nepřipouštím žádné jiné myšlenky. V této jednotě s Kristem Boží slovo proniká hlubiny mého nitra. Já stojím ve víře. Nyní miluji Boha celým srdcem, celou duší a vší silou.
3) „ve mně i ve vás“ Stojím-li ve víře, starý člověk, který byl ukřižován s Kristem, je nyní paralyzován ve mně, ale i v jiných lidech. Lidé jsou jako spojené nádoby, v nichž je stejná infekce zla, hřích. Vírou se plně sjednotím s pravdou Kristova kříže: „starý člověk byl a nyní je s Kristem ukřižován ve mně, ale i ve vás – obyvatelé (např.) Ukrajiny či Ameriky“. Ve víře stojím několik okamžiků a nyní Boží milost působí v těchto duších, protože je-li starý člověk aktuálně, skrze víru, ukřižován, žije v nás Kristus. To je úžasná moc modlitby jednoty s Kristem. Toto je modlitební misie. Buď misionářem modlitbou, pak i slovem a příkladem.
Po pětiminutové přestávce následuje třetích 15 minut: Kristův testament z kříže. Ježíš učedníkovi, který fyzicky stojí pod křížem, ale duchovně je s Kristem spoluukřižován, dává svou matku. Jde tu o duchovní adopci: „Ženo, hle, tvůj syn“ a duchovní transplantaci srdce skrze slovo: „Hle, tvá matka.“ Maria je nová Eva, nové srdce (Ez 36,26), nové duchovní centrum. Realizace je dokonána ve slovech: „Ten učedník ji přijal do svého nejvlastnějšího“ (řecky eis ta idia, latinsky in sua). Sv. Ambrož říká: „Učedník přijal její duši, aby chválila Pána, a Jejího ducha, aby plesal v Bohu.“ Hřích přišel skrze Evu, milost skrze Marii.
Můžeme si v duchu opakovat: „Ježíš viděl učedníka, nyní vidí mě. Ježíš řekl učedníkovi, nyní Jeho slovo platí mně.“ Dívám se do očí Ježíšových, vnímám Jeho pohled, slyším Jeho slova a s vírou přijímám Ježíšovu matku za svou. Ona mě má učit, jak následovat Ježíše, jak s Ním tvořit jednotu v modlitbě i během dne v konkrétních situacích.
Pokud se modlí dva nebo tři či více osob spolu, po hodině je velmi užitečné vydat krátké svědectví.
Vnitřní modlitba vytváří prostor, aby Bůh mohl působit. Bůh tak chce skrze osoby Bohu zasvěcené, činící pokání, provést pravdivou reformu církve. Kéž se kláštery stanou domy modlitby! Jeden den v týdnu by měly vyhradit na modlitbu pro horlivé laiky, terciáře a bratrstva. Řeholníci ať zajistí duchovní vedení. Čas k modlitbě je od 9:00 do 10:00, od 11:00 do 12:00, od 14:00 do 15:00, od 16:00 do 17:00. Kromě výše uvedeného modelu jsou i jiné, např. prorocká modlitba – Ezechiel 37 (http://vkpatriarhat.org/cz/?p=43188, https://youtu.be/WXuSAB58rQo). Minimum pro živého křesťana je prožít aspoň jeden víkend v měsíci na modlitbách a svědectvích v klášteře. Pak se kláštery stanou ohnisky duchovního probuzení pro celou církev, a to jak katolickou, tak pravoslavnou.
mnich Eliáš